Alpenliebe

Pro Zoe by byla cesta k severským fjordům zatím moc náročná, tak jsem si odskočil přes Budějky a Linz s klukama do oblasti formovanou ledovci jen k sousedům, kde se snoubí vkusná krajina vytvořená přírodou s nevkusem Rakušanů. Servus, Grüß Gott, Čau!

Alpy jsem měl vždy na okraji zájmu, a když už jsem se tam vydal, bylo to kvůli buržoaznímu sjezdovému lyžování. Na čundry, kde spotřeba pif odpovídá počtu kilometrů, bylo nerentabilní vydávat se za hranice – alespoň tedy za bývalou železnou oponu. Nicméně díky inflačnímu vývoji posledních let a kobercovému náletu minipivovarů v českých zemích, které otestovaly elasticitu peněženek střední třídy, se již můžeme vydat i na západ resp. do Alp bez toho, aby nás ve skoro třech kilometrech nad mořem udržovaly cenovky na horských boudách ve střízlivém stavu. Hurá!

Složení posádky bylo prověřeno loňskou Černou horou, takže bylo jasný, že karty proti trudomyslnosti sice poneseme, ale ani nevytáhneme. Špatný fóry se střídaly s ještě horšími a žádnej kopec nebyl dost vysokej, aby se nedal v týhle bandě dementů vyšlápnout – realita byla přecijen trochu jiná a zvolili jsme malinko jednodušší cestu, abychom nezhebli.

Čtyři hodiny jízdy z Budějic a ocitnout se téměř pod ledovcem? Výtečná destinace na víkend! Vlastně to bylo všechno tak malebný a přístupný, že se určitě chci vrátit a třeba dcerunce ukázat ledovec, než všechny dočista zmizí (Zoe by to ještě měla stihnout, nicméně do roku 2100 v Alpách nezůstane nejspíš ani jeden…).

Nahoře klasicky pár fotek z našeho pivního/ledovcovýho tripu. Spali jsme na Badener Hytte v nějakých 2608 m n.m. Weisbeer tekl proudem a chutnal ještě víc při pohledu z okna, kde se neženili čerti, ale nejspíš celé peklo pořádalo grupáč. Krupobití, stovky blesků a slejvák úrovně monzunu nás celej večer utvrzoval ve správném rozhodnutí si pro jednou dopřát pohodlíčko a svěřit se do péče horské boudě. Vždyť už na to máme taky věk…!

Servus!