Jaro

Je konec dubna a začíná mi být při pohledu na těhotnou Mel jasný (brzy, viď?), že můj život trochu zvolní a na nějaký čas to bude spíš o plínkách a kojení, než o objevování zapadlejch koutů Evropy a Arabskýho poloostrova. Jistý je jen jedno, bude to prdel.

Loňských navštívených třináct zemí vlastně ani překonat nechci, ačkoliv jsem si to teda náramně užil a všechno tak příjemně plynulo a na sebe až zázračně navazovalo. Na letošní jaro budu spíš vzpomínat jako na období plných změn a návratů. Leden – Vietnam, únor – stěhování, březen – Filipíny, duben – nová práce a svatba, květen fotrem. Jestli sis myslel, žes měl jaro hektický, tak si ten můj výčet přečti ještě jednou a k tomu přidej 12 dní točení na Vysočině s Alexis z Dynastie! Jediný, co jsem letos vlastně nestihl byly běžky:D

Z čeho jsem měl velkou radost byla návštěva Nha Trangu poprvé od roku 2012, kdy jsme tam byli s Petrou na „studiích“. Skákat do stejných vln a procházet stejné ulice jako tenkrát-při vůbec první návštěvě JV Asie, bylo jako teleportovat se v čase zpět do studentských let a minulého života.

Zatímco ve Vietnamu jsem foťák vytáhl alespoň párkrát, na Filipínách to bylo vlastně jen jednou. Hlavou ponořenou v organizaci mojí expedice s deseti nohsledy kolem sebe to prostě nešlo, momentky zvládnul zachytit mobil a budou beztak navždy zapomenuty na úložišti nebo jich pár skončí na instagramu…

Co zapomenuto nikdy nebude je povedený třídenní trek na Talinis na ostrově Negros se skupinou. Pro představu jak to tam vypadalo, když jsem se tam škrabal poprvé, klikli sem. Bylo to opět plný bláta, potu, ožralejch místních průvodců a jejich nočního chrapotu a poprvé i neuvěřitelných výhledů z vrcholu. Škrabat se někam den a půl a pak vidět mlhu má taky svý kouzlo, ale dvakrát mi to asi stačilo…a tentokrát to vyšlo!

Dá se vlastně teď něco plánovat, když má manželka (fakt si na to musím zvyknout, přeci jen obřad trval celých 9 minut!) za cca 4 týdny rodí?! Ne, ale snít se rozhodně dá. A pokud všechno budeme s prckem zvládat, pokusíme se z našeho životního stylu co nejvíc zachovat…

Jakej smysl má totiž trávení 12 hodin denně mimo domov, aby ti nezbývala energie na rodinu a celý to vlastně podstupoval pro to, abys zaplatil drahej nájem v drahý zemi, ze který stejně ve volných chvílích chceš odjet a smočit nohy v moři nebo polykat horský vzduch…? Možná se svým snům za pár měsíců budu jen smát, možná ten rebalanc tentokrát s rodinou zase vyjde. A proč ne, zatím jsem měl v životě očividně štěstí, tak proč by mělo dojít zrovna teď…

Btw. Příští příspěvek budu psát nejspíš pár metrů od spícího Tea Guzi Jolliet nebo Zoe Guzi Jolliet.
Lásku všem.

Všechny fotky byly pořízeny ve Vietnamu kromě poslední (Doha, Katar).

EN| It’s the end of April, and as I look at pregnant Mel, it’s becoming clear to me (soon, right?) that my life is gonna slow down a bit, and for a while, it’ll be more about diapers and breastfeeding than exploring the forgotten corners of Europe and the Arabian Peninsula. One thing’s for sure, it’s gonna be a blast.

I don’t really want to surpass the thirteen countries I visited last year, even though I had a blast, and everything just flowed so nicely and miraculously fell into place. This spring, I’ll rather remember as a period of full changes and returns. January – Vietnam, February – moving, March – Philippines, April – new job and wedding, May – being a dad. If you thought your spring was hectic, read through my list again, and add to that 12 days of filming in the countryside with Alexis from Dynasty serie! The only thing I actually missed doing this year was skiing :D

I don’t have many photos this time. While in Vietnam, I took out my camera at least a couple of times, but in the Philippines, it was actually just once. With my head buried in organizing my expedition with ten folks around me, it just wasn’t possible. I managed to capture moments with my phone, but they’ll probably be forever forgotten in some storage or end up on Instagram… What will never be forgotten is the successful three-day trek to Talinis on Negros Island with the group. For an idea of what it was like there when I climbed it for the first time, click here. It was once again full of mud, sweat, drunk local guides and their nighttime snoring, and for the first time, incredible views from the top. Scratching somewhere for a day and a half and then seeing the mist has its charm too, but twice was probably enough for me… and this time it worked out!

Can anything actually be planned now when my wife (I really have to get used to that, after all, the ceremony lasted a whole 9 minutes!) is due to give birth in about 4 weeks?! No, but dreaming can certainly be done. And if we manage everything with the little one, we’ll try to maintain as much of our lifestyle as possible…

Because what’s the point of spending 12 hours a day away from home, leaving you with no energy for your family, and basically doing it all to pay expensive rent in an expensive country, from which you still want to escape and soak your feet in the sea or gulp down mountain air in your free time…? Maybe in a few months, I’ll just laugh at my dreams, maybe this rebalance with the family will work out again. And why not, so far I’ve obviously been lucky in life, so why shouldn’t it happen now…

I’ll probably be writing the next post just a few meters away from sleeping Teo Guzi Jolliet or Zoe Guzi Jolliet.

Love to all.

All pics were taken in Vietnam besides the last one (Doha, Qatar).