Bil i Ran

Tak jak si na tom? Máš plno práce nebo už sis na uložto stáhnul nějakou starou hru, která tě bavila před dvaceti lety a už po spuštění si zjistil, že to nepůjde a hledáš dál? No tak snad tě na pár minut zabavim a pak můžeš dát další šanci Half-Life 2 – páč kdybych tu měl rozumnej net, tak nechám želvy plavat a na pár dní budu zachraňovat svět kolem laborek Black Mesa. To prostě neomrzí.

Ještě před 14 dny to vypadalo, že všechno bude probíhat tak, jak jsem měl naplánováno…zatím to vždycky vyšlo, tak proč ne teď. Fotit, průvodcovat, cestovat, fotit, průvodcovat, cestovat. První tři části velký dobrý, poslední tři velký špatný. Tak jak milionum dalších lidí kolem nás mi do plánů hodil vidle vir z netopýra. Situace není růžová, Filipíny jsou na začátku a dneska nebo zítra o tom budu mluvit na Českym rozhlase Vysočina, aby snad i v Havlíčkově Brodě věděli, že někde jsou na tom stejně nahovno.

Zaracha od 10 večer jsem měl naposled snad ve třinácti letech, takže je to pro mě docela novinka, na kterou si musim zvykat. Škoda, že už nekouřim, jinak bych si šel dát v 22.30 na tajňáka cigáro…

Takže o čem dneska? Asi o předposlední návštěvě z Prahy a ze Slanýho. Slanečci přijeli rozkalení už z letadla a ve formě vydrželi až do konce. Plány se musely trochu upravovat, páč není uplně dobrý přiletět ze zimní Evropy do tropů a první dny se nemazat. Puchýře a seškvařená kůže, hledání provizorních rukavic, aby Márovi neupadlo zápěstí nebo Kýblovy stylové onuce, kdy i jinak nevybíravé Filipínky raději přecházely čtyřproudou dálnici na druhý konec rozpáleného – prachem zabaleného města…

Bratři Čečrdlové se za mnou stavovali už loni, takže pro letošek jsem vymyslel trochu akčnější program v ještě turisty neobjeveném koutu Filipín. Všude kam jsme přišli, tak jsme způsobili menší pozdvižení. Myslim, že v Kounově na Rakovnicku by z pěti černochů taky uplně nevěděli…

Krosny, stany, karimatky. Nasedli jsme na motorky a kroužili několik dní po mém novém oblíbeném ostrově Biliran, což jsou takové koncentrované Filipíny – sopky, pralesy, rýžová pole, vodopády, výhledy i průhledy, horký prameny, moře a hlavně – za 4 dny jsme potkali 4 turisty!

První den na Biliranu jsme skončili v místní rybářské vesničce, kde se nás ujalo třicet dětí. Dvoumetrovej Ondřej s opálením typu běluha severní byl právem nejoblíbenějším členem výpravy… 12? Tak to je pohoda. Noční macerování v horkých pramenech mezi sopkami bylo taky nezapomenutelný, ale ty dvě nejlepší zkušenosti teprve přišly – výstup na nejvyšší kopec Biliranu Tři Marušky (sopku Tres Marias) a kempování na opuštěné pláži se světluškama.

Na Biliran se rozhodně vrátím. Už jen pro to, abych ten skvělej ostrov ukázal Mel a znovu se pokusil o ty proklatý Tři Marušky, protože nás strašnej ceďák zastavil nějakých 150 výškových metrů pod vrcholem. Od šesti večer pršelo až do rána a pod stanem jsme měli permanentně centimetr vody. Děkuji tímto firmě JUREK, že dělá tak skvělý stany, který tu šílenost zvládly. Náš průvodce byl z toho deště taky nesvuj, ale to nebylo nic proti tomu jak znejistěl, když jsem mu nejdřív nabídl z flašky loka rumu a následně magnezium proti křečím. Podle mě si chudák myslel, že ho chci v našem sdíleném stanu opít a zfetovat. Desen (tak se ten kluk jmenoval) se rychle zabalil do spacáku a do ranních hodin předstíral spánek, zatímco já furt čekal, kdy nás to konečně vyplaví.

Zvládli jsme to, všichni včetně Desena jsme si oddychli.