Flores

Začalo to na konci. Totiž v Ende, což je mimochodem neuvěřitelná díra, jako téměř každý město v JV Asii. Jen najít nějakej rozumnej skútr a rychle pryč. Lidi jsou milí, hned si s váma podávaj ruku a vyptávaj se, odkud že jste, co tu děláte, ale tyhle všechny interakce se dějí u zaprášený silnice, kde nechceš být.

První zastávkou po Ende bylo Moni – horská vesnička ležící na úpatí vulkánu Kelimuntu. Jedna z těch povinnejch zastávek, kde si uděláte fotku se zatopenym kráterem, kterej mění barvu podle stupně okysličení. Loni byl červenej, letos modrej, zítra možná zelenej. Vláda se bohužel rozhodla postavit k parkovišti dálnici, takže vás až 15minut pod vrchol dovede nová asfaltka. Amíci nás varovali, že je cesta kluzká, dost nebezpečná, spousta lidí včetně jich samotných si díky tomu veze domu nový asfaltový tetování…Jedem na východ Slunce a lepší silnici bys nenašel. Inu, když neumíš jezdit, nech se radši odvézt kámo a snad se ti to brzy zahojí.

Vyrážíme dál na východ a po cestě žádný warungy (místní jídelny). Zastavujem u první restaurace a nacházíme snad tu nejlepší v regionu. Rodinka se o nás opravdu skvěle postarala, nabídla dokonce nocleh u nich v domě. Strávili jsme s nimi neplánovaně 2 noci, hráli spolu kostky, učili se Bahasu (indonéštinu) a užívali si pláž Koka.

Ranní odjezdy nám tradičně nejdou, takže nás Slunce příští den ničí. Je konec období sucha a každým kilometrem na motorce polykáš hrsti prachu. Náklaďáky spotřebujou nejspíš stejně nafty jako oleje a ty večer nevíš, jestli ses opálil, nebo jen špatně umyl.

Dalším cílem je stratovulkán Egon. Vždy ocenim, když nabalíš techniku, jídlo, těšíš se na výhledy a jediný co si odnášíš je dobrej pocit a propocený všechno. Což je vlastně taky fajn. Kráter pěknej, ale z výhledů jsme neměli tentokrát vůbec nic…soukromý SPA uprostřed džungle beru ovšem jako dobrou náplast.

Ehm.

Tohle je naprd. Psát všechno zpětně, navíc z jiný země. Je to jak nějakej nudnej batůžářskej deník. Ve zkratce Indonésii: Bali – tam nejezdi, Nusa Lembongan – tam nejezdi už vůbec, Nusa Penida – tam si měl jet už dávno, Flores – tam jeď příští rok.

No nic, kašlu na nějaký vypravování a spíš vám povim, jak se máme v Moalboal.

Sehnali jsme skvělej dům u moře, pronajímáme jeden pokoj přes AirBnb, staráme se teď už o dva psy a jednu kočku. Dneska sem ze Skrutan (švédsky hovořící kříženec dalmatina) vytahal asi dvacet klíšťat a Mel se vrátila z veteriny o něco chudší, páč tam byla léčit kočku, která se otřela o rozpálenej výfuk. Tu samou kočku, kterou jsem před třemi týdny choval v oblíbený restauraci a odnesl si celý triko od hoven. Vracet jí to nebudu, trpěla dost.

A jaký že to je zpět v Moalboal? Začíná se to tu trochu zvrtávat. Není to furt Bali nebo Krabi, ale roste to tu neuvěřitelně. Jsme dost blízko Číně nebo Koreii, takže proto. Místňáci samozřejmě cítí potenciál hodně vydělat, takže člověk musí být obezřetnej a s úsměvem nějakýho vyžírku poslat někam. Taxikáři už tu stojí víc než Uber v Praze a ubytování na filipínský poměry dost podražilo. Majitelka našeho domu je bohužel jedna z těch místních nenažranců takže to vypadá, že se za měsíc budem muset přestěhovat. Fuck.

Máme třeba i skvělýho bytnýho. Spolu s jeho ženou jsou asi jediný dva lidi na ostrově Cebu, kteří neumí NIC anglicky. Den čekáš až přijde, aby ti opravil protékající kohoutek a po deseti minutách ověřování, že opravdu kape voda, ti oznámí, že to je rozbitý. Předpokládám, že přijde znovu po Novym roce. Filipino style.