Gunung Sinabung

Když sem v dubnu 2015 šplhal po svahu sopky Sibayak, na její neklidnější sestru Sinabung jsem koukal z několika kilometrový vzdálenosti s respektem.

Je duben 2017 a stojíme tentokrát pod zlobivou sopkou, která vyhnala pár tisíc lidí z domovů. Po čtyřech stoletích spánku se v roce 2013 probudila a zatím furt bouří. Někdy víc, někdy míň. Někdy přes noc napadne pár desítek centimetrů popela, kterej zúrodní okolní zemědělskou krajinu a popráší lesy i domy sirným prachem, kterej zatím dost škodí, ale v budoucnu tu bude země plodit metrový rajčata, kilový jahody a dvojitý lilky.

Několik vesnic na úpatí sopky bylo evakuováno, někdo evakuaci bohužel nestihl. Byla vytvořena tzv. červená zóna, do který by se nemělo jezdit. Ale znáte to..je to silnější než vy. Domy jsou opuštěné, trávu nic nespásá, střechy kvůli síře reznou rychleji než hoří papír a nikdo samozřejmě neví, kdy Sinabung zase utichne. 400 geologických let je nic, 400 lidských let je 20 generací a vzdálená budoucnost…

No, v místním jazyce vlastně neexistuje budoucí čas a tvoří se tím, že se tam dodá “zítra”, takže jim to snad uteče…

Několik rodin se ovšem do vesnice pravidelně vrací a obdělává svou půdu, protože jim nic jiného nezbývá. Musí přeci něco jíst.

V jedné z vesnic, která v červené zóně ještě není, ale přesto ji lidé opustili kvůli bezpečnosti, přežívá u cesty pár kořalečníků. Nakládaj do barelů palmové plody, nechávaj to kvasit a pak to kalej. Je to docela nechutné palmové víno, ale očividně to maká. Krabičku místních hřebíčkovejch cigár /cca 39mg dehtu a 1,9mg nikotinu (!)/ pak stihnou vytáhnout za dopoledne. Den není orámovaný ani muezínem, protože mešita je zavřená, ani zvonem na kostelu ze stejného důvodu.

Je to město duchů a docela trefně to do sopečnýho prachu napsal nějakej přivandrovalec – ZOMBIE LAND.