Bye Ao Nang

Po dosednutí letadla v Krabi se mi začaly vracet vzpomínky na předminulou sezónu v Thajsku. Dva roky, co sem do tohodle kraje poprvý vstoupil!

Jelikož sem neměl zavazadlo, klíče od jakýhokoli bytu a všichni kamarádi byli v práci, šel sem hned na pláž ke starym známym Thajkám. Skočil do oceánu, dal si kafe, masáž a bylo líp. Čtyřicet hodin na cestě a Franz Kafka jako audiokniha v posledním letu si vybrali svou daň. Cítil sem se jako zombie.

Ao Nang. Teď už vim, že to je jedno z nejstrašnějších míst v jižnim Thajsku, ale ten mozek si to chce vždycky ulehčit a požene vás do pohodlíčka, tam kde to znáte, kde se máte o koho opřít. Takže stalo se, že jsem posadil Koh Lantu na druhou kolej a že to zkusim tam, kde to vyšlo tenkrát…Chyba.

Dvě velký lodě bez fotografa zněly slibně, jenže to nevyšlo. Obzvlášť majitel toho jednoho dajvcentra se ukázal jako dobrej křivák a idiot, takže mě to jeho mlžení, slibování, ujišťování atp. stálo několik táců a týden čekání.

No a když už čekat, tak s motorkou, na výletech, na plážích..prostě si to musíš udělat hezký! Objel sem známý místa, najedl se v oblíbenejch restauracích, vyšlápnul Tub Kaek, vyfotil pár lidí na ulici a po dalších 14 dnech prázdnin odjel sto kiláků na skútru prozkoumat Koh Lantu.

Rudy, majitel druhýho centra v Ao Nang zemřel pár dní po mym odjezdu. Když sem se s ním loučil, to se vrátil akorát z nemocnice, zapaloval si cigáro a zapíjel ráno pivem.

Rudy? Jak ti je?
nahovno.
Hmm. to je tvá snídaně?
Jo.
Ok, tak ať se ti daří, ahoj.

Za 4 dny umřel.