Vindegen 1516
Kenovi předci věděli, kam postavit Stuvøy, aby přečkal i stoletou vodu. Díky moudrosti starejch noráků jsme přežili bez evakuace, ačkoliv nám voda zaplavila ohniště a na latrýnu jsme se nedostali suchou nohou bez pohorek (příští rok si rozhodně pořizuju ve Slanym u Nguyenů gumáky).
Fotky vám asi moc neřeknou, ale návštěv tu bylo už dost včetně mamky, takže obzvlášť oni mohou porovnat „před a po“.
Léto nám nadobro zmizelo v neděli, kdy jsme s Pedrem dobývali Vindegen a s plnou polní si to štrádovali borůvčím a vřesovišti za neustálého dohledu lovců sobů, kteří nám byli skryti, ale oni naopak pozorovali nás skrz optiku jejich loveckých pušek. V pátek končí střílení caribu a o svůj život budou bojovat losi. Jednu honitbu máme hned za domem na Maelefjellu, tak se na ten norskej folklór půjdem podívat a snad se mi podaří něco nafotit. Pokud s tim máš někdo problém, tak ať se podívej na svůj talíř. To prasátko, ze kterýho ukrajuješ rozhodně nežilo v lesích a nechránil ho zákon, kterej udává, kdy a kolik jeho kamarádů může umřít…
Venku není uplně vlídno a my už pomalu střiháme metr. Máme za sebou olympiádu v kostkách, kartách a dominu, první sérii výtečného(!) severského krimi seriálu Most, dokouřili jsme poslední tabák a pif je, no spíš už moc neni.
Dva měsíce jsem lpěl na pořádek ve Stuvøyi a vcelku v pohodě se dodržovalo pravidlo „vařím-myješ“. S příjezdem Pedra a s dramaticky se zkracujícími dny to ovšem padlo. Vaříme podle usazeniny v talířích: gnocchi s tomatem střídá brambor, brambor střídá čočku a když se dostanem na konec řady a kysané zelí ne uplně ladí se špagetami s pestem, tak se jeden z nás obětuje a umyje nádobí. A kdybychom byli náhodou překvapeni další povodní a velká voda nám zalila most, z přiškvařenin na sporáku si můžem dát docela solidní vývar silnej jak noha u prdele.
Neustálý déšť má pak ještě jednu nespornou výhodu – nádobí se myje samo.
Žije se nám tu prostě Božsky.
…
Podzim s jeho barvama definitivně přišel do hor v okolí Hjartdalu a my měli poslední možnost před odjezdem strávit noc v divočině a plahočit se s plnou polní vřesovišti a borůvčím. Nešlo odolat.
Několik dní pršelo a ačkoliv jsme oba s Pedrem velmi odolní vůči trudomyslnosti, sedět několik dní a neprotáhnout si kostru pro nás moc není a začlo nás to, jak se říká, pálit.
Vyjeli jsme nahoru za Skjesvatn [šesvatn:], což je vlastně jezero s upgradovanou hrází sloužící jako zásobárna vody pro vodní elektrárnu a taková trochu chatová oblast (neplést s okolí Berounky či Slaným ve směru na Trpoměchy!). Prostě tu je pár srubů, u každého loď a kýčovitý výhledy na skály už z kadibudky. Jezer je v okolí nepočítaně a všechny jsou propojený šachtami a tunely, takže se voda přelejvá a gravitace vyrábí elektřinu. Právě kolem Skjesvatnu jsme si to kráčeli na kopec jménem Vindegen.
Občas nám to s Pedrem pomalu myslí, takže až po sesbírání dřeva (a to byl přátelé oříšek, páč tam nikde nejsou žádný stromy!) a rozdělání ohně, u kterýho jsme vlastně ani nemohli sedět, protože nám to všechno lítalo do obličeje, zjistili, že Vindegen bude mít něco společnýho s větrem – wind. No jo, už ve školce mi řikaly tety zpomalenej film (krávy), tak sem jim to měl věřit a mohl sem si ušetřit 25 let trnité cesty a sebepoznání…
Oheň jsme uhasili, nahřáli ponožky a v devět (!) večer to zatáhli do stanu. Ještě že mam ojmjakon, spacák od Pinguina do..no prostě do hodně velký zimy vykoupený extra velkým objemem a váhou.
Tu noc byla poměrně silná polární záře, ale stan ležel přímo na úpatí Vindegenu, který nám tu nádheru ze severu clonil. Byly tam pokusy vylézt ven a fotit mléčnou dráhu, ale jakmile jsem vylezl ze stanu a foukl na mě horský vítr, zalezl sem rychle zase zpět. Pedro se klepal snad celou noc a nepomohl mu ani zbytek domácí pálenky z Chržína.
Ráno snídaně, uvařit čaj a šturmem nahoru na horu. Nikde nikdo, jen my, můj zrychlený tep a pálení ve stehnech. Vindegen si nás po té večerní větrné smršti udobřil výhledem na Gaustatoppen a pětihvezdičkovym počáskem. To chceš.
Po cestě zpět jsme našli sobí parohy. Měl jsem z nich obrovskou radost, protože už týden předtím jsem si vysnil masku galantního jelena a parohy byly to jediný, co mi chybělo.