Jotunheimen

Nestíhám psát včas a pak to je taková zpropadená retrospektiva. Pedro už týden polyká mojí kritiku jeho práce, zatímco pan Řípa má za sebou prvních pár dní v nové společnosti.

Jo, to bylo v polovině srpna, když sme s panem Řípou dorazili z natírání, skočili rychle do řeky, uvařili večeři, sbalili batoh a nějaký jídlo, spacáky, karimatky, foťák, nasedli do pažouta a jeli vyzvednout Toru.

Sluníčko už zalejzalo za kopec, když sme parkovali pod Bindingsnuten. Začli sme se tedy škrábat nahoru, abychom si stihli něco přát až budou padat perseidy. Bindingsnuten je jedinej kopec v okolí, ze kterýho jsou vidět všechna tři hlavní údolí v sousedství – Hjartdal, Svartdal, Flatdal a restaurace Nutheim, o který jsem psal minule v souvislosti se stopovánim a pivem, který tam vaří.

Oheň jsme rozdělali na skále převyšující okolí o několik set metrů, ale stále nebyla tak vysoká, aby se mohla měřit s Maelefjellem či Skorve. Srpnová noc, vymetená obloha a posledních pár plechovek z Čech. Z nebe začaly padat šutráky a já běhal jak pošuk v promáčenym vřesovišti a hledal to pravý místo. No nenašel sem ho a fotit oblohu z kopce je taky pěkná blbost. Nicméně fotky byly v tomto případě druhotný. Seděli jsme u ohně a pomalu se opíjeli za doprovodu stále temnější oblohy.

Je kolem třetí ráno a už jsem dávno ve stanu. V polospánku jen registruju záblesky osvěcující celej stan a podvědomí mě připravuje na bouřku, kterou prožiju v nezakolíkovanym stanu na kopci. Až ráno mi dochází, že ty záblesky byly způsobený kamenama v atmosféře a žádnou bouřkou…Klasicky jsem prochrápal to největší vesmírný představení.
…
Poslední roky v Čechách docela uměj babí léto a po loňské zkušenosti sem se těšil i na to norský. Teploty sice v noci padaj k několika málo stupňům a voda v konvi, se kterou si čistíme zuby, připomíná přechlazenej lahvovej braník, takže sklovina praská a člověk kroutí hubu, ale přes den člověk sundá i mikinu a na pařezu si s opírajícím se Sluncem v zádech vychutná cigárko ze zbytku tabáku.

Večerní koupačky v řece jsou ještě větší výzva než před měsícem a probíhaj většinou až za soumraku. Každodenní zatápění v kamnech nás udržuje při životě a tímto tedy zdravím výrobce kamen Ulabrand. Díky Tondo!

Minulý týden nás překvapila povodeň, kterou tady od roku 1987 nepamatují. Stuvøy byl na celý den odříznut ze všech stran rozbouřenou řekou a toky z vodopádů. Krávy se nám tu topily a dvě ta zuřivá bystřina dokonce odnesla pár set metrů po proudu. Moje prognóza, že se nebožačky utopily, se naštěstí nenaplnila…Stejně ale nechápu, proč ty krávy blbý lezou do řeky, která nastoupala za noc o víc než dva metry a její dravost doprovází hukot balvanů, který sebou vláčí po dně.

Nicméně přežili jsme všichni kromě rybářský sítě, kterou jsme nastražili večer před povodní do řeky. S Pedrem jsme si vychutnali dva nejdražší pstruhy pod Sluncem – každej za 150 NOK –  300 NOK (900 kaček) totiž stála síť, která toho před svým zničením velkou vodou víc nestihla zachytit.

Z lesních plodů tu češem už jenom borůvky a občas si po cestě utrhnem křemenáče do omáčky, aby se neřeklo, že si nevážíme darů Země. Maliny i lesní jahody, kterých sme letos sebrali kila, jsou nenávratně pryč, ale byly to ty nejlepší snídaně v životě na světě. S ospalkama vylezeš před Stuvøy, uděláš pár kroků a už si cpeš do misky maliny, kterýma si upgraduješ müsli. Past na střední třídu v podobě mixitu by seschla závistí.

S Pedrem máme před sebou poslední dva týdny tohoto roku v Norsku. Záměrně píšu „tohoto roku“, protože nevím, jestli mě to sem alespoň na pár týdnů nepřiláká příští rok znovu. Těch posledních letních sezón ve Stuvøyi bylo již tolik, že bych tomu už ani sám nevěřil.

Chystal jsem se psát o našem báječném výletu na západ za Harrisonem Fjordem a do unseretálu v NP Jotunheimen, ale byla by škoda opomenout dva hajky v okolí, kterými nás provázela Tora se svým psem Echem – labradorem, který se úplně nejvíc nejradši válel v borůvčí a ládoval se bobulemi. První část galerie je z kopce Ishovden (1091m n.m.), s pohledy na západ a sever, kde dominují kopce Vindegen (1516m n. m.)a Gaustatopen (1883m n. m.) a pár obrázků je i ze Skorve (1370m n. m.) nad Seljordem, kde se za druhý světový války zřítil americkej bombardér B-24 s jedenáctičlennou posádkou a zásilkou zbraní pro norský partyzány. Trosky bombardéru byly k mému údivu stále na svém místě – tohle je prostě jedna z věcí, která vytváří hranici mezi východní a západní Evropou (střední podle mě neexistuje a možná to někdo z vás nebude chtít slyšet, ale východní Evropa začíná za Norimberkem).

Mimochodem v jezeře u Seljordu prý žije Selma, prehistorická zrůda dlouhá několik desítek metrů, která byla spatřena několika svědky a je považována za jednu ze záhad, stejně jako její slavnější sestřenice Nessie z Loch Ness.

Fotky z Jotunheimenu nahodím ještě nejspíš tento týden. Prší a kromě čumění na filmy a čtení toho na práci moc nemáme…ještě štěstí, že se ty houbičky z kravinců ukázaly jako nemakavky – to by byl totiž jinak barevnej podzim.
…
A máme tu poslední čtvrtinu roku. Za pár dní je rovnodennost, která ve mně rozhodně nevyvolává vyrovnanej stav, ale pravý opak. Nastanou pochmurný rána, kdy se člověku už vůbec nechce vylézt z postele.

Že by se mi někdy z postele i za prosluněných dnů lezlo extra dobře, to se říct nedá a dosvědčí vám to snad každej, kdo se mnou nějaký čas bydlel. Naštěstí se Pedro stará o snídaně, takže zatím to mam jakžtakž pořešený. Díky Pedro za každý takový ráno, kdy nasypeš müsli do misky a uvaříš kastrol čaje, kterej stejně skoro celej sám vypiješ.

Když se Pedro ještě pařil v Čechách, staral se o svou těhotnou Péťu a ve volném čase jízdou na kole nahoře bez piloval svou vizáž opálenýho kluka z Balkánu, s Džípákem jsme dodělávali jeden projekt v Notoddenu. Pět dní, jsme strávili v posilovně, kde jsme nezvedali různý nesmysly, ale poctivě dřeli. Natíračka, sádroš, lišty, podlahy. Práce v nejodpornějším volnočasovým prostoru, jaký lidstvo vymyslelo – posilovně. Směs pachu lidského potu, všudypřítomný testosteron, upnutý legíny na osvalenejch hlavohrudích a naštěstí občas i návštěva z planety Žena. Zkrátka jsme byli rádi, když se nám ozvala Kristýna, že už si ji můžem u jezera vyzvednout. Jako správný džentlmeni jsem ji tam nechali snad tři hodiny čekat…

Druhý den ráno jsme nasedli do pažouta a po E134 jsme pádili do Bergenu. Města, kde 330 dní v roce prší (na řeckém Rhodu oproti tomu udávají, že tam 330 dní v roce svítí Slunce). Norové potvrzují pověst národu Vikingů a Trollů, takže přes fjordy stavěj mosty, který se hned noří do tunelů, ve kterých nechyběj ani kruhový objezdy a odpočívadla. Všechno to vypadá jak ze Star Treku – modrý podsvícený neony na stropě, po obvodu silnice, modrý odpočívadla. Neony všude. Bohužel ve Startreku neexistovaly objížďky, retardéry, nezpevněný krajnice, semafory a další nezbytnosti pojící se s výstavbou nový dopravní infrastruktury. Je to tu letos jedno velký staveniště a podezřívám norskou vládu, že chce postavit všude tolik tunelů, abyste se na začátku Norska do jednoho ponořili a někde za polárním kruhem zase vynoříli. Krajinu tak budete moc pozorovat akorát tak z hotelového pokoje nebo obdivovat na odporných archaických či kýčových pohlednicích, kterých tu mají plný infocentra.

Naší první zastávkou byl Bergen, kde jsme nabrali na letišti Markétu a zhruba dva kilometry za ranvejí postavili stan. Skvělý místo s malebnou zátokou, kde se zejména Kristýně a jejím čuprretrosexy coca-cola plavkám líbilo. To, že nám zhruba od šesté ranní přelítávaly těsně nad hlavami Boeingy a Airbusy, mi při pohledu na ten plavecký outfit vůbec nevadilo.

V Bergenu jsme si prošli pár čtvrtí, dali na ulici kafe, koupili ve frcu čtyři kovový panáky v koženym pouzdru (to se později ukázalo jako velmi prozíravé) a pokračovali směr Voss a dále Lusterfjord. Večer jsme kempovali na oblázkových plážích, kde nás hřál oheň z naplaveného dřeva a importovaná whisky z Ostrovů.

Další den jsme se konečně dostali k národnímu parku Jotunheimen, který se pyšní nejvyššími vrcholky celé Skandinávie, na který jsme se asi vlastně ani nechtěli vydat. V NP existují velmi oblíbené treky, kde však zakopáváte o lidi a to já nemam zapotřebí když vím, že za rohem nebude ani živáčka.

Podle aplikace ut.no jsme si vybrali 15km středně obtížný trek údolím řeky Ringselvi až na vrchol 2124m vysokého Store Ringstind. První část treku probíhala širokým údolím a jakmile zapadlo Slunce, začlo to od vrcholků dost foukat. Oblíkli jsme si snad všechno co jsme sebou měli a rozbili tábor. Stany jsme ze dvou stran vyztužili kamennou hradbou a utáhli snad všechno co utáhnout šlo, aby je nám to neodfouklo. Pro vaření večeře a popíjení panáčků, frťánků, štopeček, prcků, stakánků a jiných eufemismů chlastu jsme se uchýlili za balvan, který alespoň trochu odclonil ledový vítr. V údolí pochopitelně kvůli povětrnostním podmínkám nikdo nebyl – tak bláznivý lidi totiž po norskech horách nechodí, takže to bylo jen naše údolí – Unseretal. Neustálý vítr, hukot ledovcové řeky a praskání ledovce za hlavami. Romantika 2.0

V noci jsem nevěděl kam dřív koukat. Jestli na Kristýnu, padající hvězdy, mléčnou dráhu nebo polární záři. Tolik krásy v jednom promrzlym údolí – je to vůbec možný?! S foťákem jsem běhal kolem stanů snad do dvou do rána a zbytek obyvatel Unseretálu zatím spal.

Ráno se mělo jít podle mapy co nejblíž k vrcholu, ale to, že nám v cestě stojí ledovec Ringsbreen a jinak než po sněhu ho neobejdeme, jsme vlastně zjistili až pod ním. Z vrcholku sešlo, nicméně byla to i tak spektakulární podívaná, ve které nechybělo stádo sobů, jezera, hroucení ledovců, vodopády, zasněžené vrcholky i nekonečná suťová pole.

Čekala nás noc v Unseretálu č.2.

Do toho večera jsme měli na počasí nebývalou kliku. Slunečno, polojasno, v noci jasno, takže nad námi svítilo hvězd jak debil. To, že nám Jotunheimen překazí druhou část treku a námi zamýšlený ranní výstup na Dyrhaugstindane (2150m n.m.) bylo jasné ve chvíli, kdy se zatáhla obloha a déšť nás zahnal do stanů. Žádné hvězdy, žádná polární záře jen déšť a silný vítr, který nám ohýbal tyče od stanů jako párátka až do samotného rána. Sbohem Unseretále, my se dekujem.