Jan Hus

Před 600 lety upálení jednoho kněze a filozofa na březích Bodamského jezera nasralo český venkov a velkou část šlechty. Události, které poté následovaly, změnily České království po zbytek jeho existence. Takto významnou událost, která se stala 6. července 1415 si nešlo připomenout jinak, než že vylezem na kopec s kótou 1415 a nahoře si dáme pořádný cigáro. Tak na tebe, Jane!

Tenhle kopec už sem třikrát pokořil a na jeho úpatí už to kroutim čtvrtý léto a celkem asi osmej měsíc. Piju vodu z vodopádu, který z něj stéká; topim si dřevem, který na něm vyrostlo; koupu se v řece, která ho obtéká a díky němu každym kilometrem sílí. Maelefjell je pro mě teď už srdcovka, tak sem tam musel letos vzít i Kafku s Komárem /ne, jména nejsou smyšlená, byla to zvířecí expedice/.

Před třemi lety mi Ken namaloval mapu jak se dostat na vrchol Maelefjellu. On vlastně stále maluje nějaký mapy, kam se mam dostat. Má docela podchycený záchytný body, ale měřítka plus odhad času mu zatím nějak uniká. No snad se to ještě stihne naučit. Každopádně až na vrchol nevede žádná cesta. dostanete se do Hobitína (dole na fotkách) a pak už jen šturmem vzhůru. Kopec lezu počtvrtý a počtvrtý jinak. Premiéra nicméně byla nejbolestnější, protože jsem špatně Kenovi porozuměl a hnal se s Petrou šturmem lesem a po nejstrmější části kopce na vrchol.

Šestýho července je vrchol severskýho léta, odtávají poslední zbytky sněhu a dny jsou sakra dlouhý. Díky tomu jsme si mohli začít s výšlapem po šestý večerní a do chaty se vrátit v půl druhý ráno, přičemž čelovku použít minimálně. Je o čtyři týdny pozdějš a v chatě buď radši do jedenácti, nebo si někde rozbiješ hubu, kámo!

Fotky snad tu krásu popíšou líp, než nějaký moje žvásty. Hmyz štípal jen Komisárka, voda byla osvěžující a nahoře pěkně větrno, až mi foukalo pod kraťasy. Za celou cestu jsme nepotkali nikoho, opět. A o tom Norsko je – jdi na jeden z desetitisíců kopců a užij si ho. Sám. S nikym se neděl. Buď tam s ním jen ty a spoutejte se.

…

Prázdniny děcek se přehouply do druhé poloviny a ve Stuvøyi došlo ke střídání obyvatel. Já samozřejmě zůstávám, ale místo Komisárka přijel monsieur Řípa.

Monsieur Řípa je ostřílenej úderník, kterýmu je bližší jízda na kole než chůze, ale stejně nejradši tráví hodiny na žebříku se štětkou. O jeho severskym putování napíšu příště, až si ho tady po roce pořádně proklepnu. Ono bydlení v Praze a každodenní navštěva zaměstnání už zmagořila i jiný kádry…

Když tak projíždim fotky z minulých týdnů, našel sem jedno zapomenuté album, které ocení zejména obyvatelé střední Evropy, kterou zužují už několikátý týden neuvěřitelný vedra. Jsou to fotky písečných dun a vyprahlých plání. Tak nějak si teď představuju Česko s pětatřiceti stupni ve stínu, kde vysychaj studny a točený pivo chutná jak nikdy!

Mým novým koníčkem, kterej jsme s Komisárkem pilovali několik večerů za odborné asistence docenta Kafky, je návštěva supermarketů po zavírací době. Odcházíš s plnou taškou skvělejch věcí, který tě nic nestály a ještě navíc šetříš přírodní zdroje. Bohulibost. Otevření poklopu kontejneru na jídlo bych pak přirovnal k rozbalování dárků pod stromečkem ve věku, kdy ne uplně doceňuješ ty měkký užitečný věci od Ježíška a místo ponožek bys radši to nejvíc nejlepší hasičský auto z hračkárny na Londě. Někdy prostě v popelnici nenajdeš nic, co by sis rád odnesl v tašce domu a přitom je očekávání tak velké… Naštěstí máme v okolí dvakrát supermarket SPAR, ve kterym nacházíme samý hasičský auta. Haleluja.

Takže co tady děláme, když nepracujem? Pár kopců jsme vyšlápli, pár desítek hodin strávili na rybách nebo piknikováním u chatrče, kino Stuvøy hraje samý pecky a několik večerů strávili u ohně. Brr. Oheň. Po posledních dvou dnech nechci žádnej aspoň tejden vidět. S monsieurem Řípou a Pavlou jsme dva dny v horách pálili břízy a smrčky, aby krávám rostla šťavnatější tráva. V Norsku si totiž začínají spotřebitelé uvědomovat (a vláda to legislativou podporuje), že není uplně v pohodě vozit přes půl světa z Brazílie sóju a kukuřici, aby kráva dojila 12 000 litrů mlíka ročně, ale že by to všechno mělo být pokrytý z místních zdrojů. Takže Norové začínají krmit krávy i mořskýma řasama rostoucích při pobřeží. Aneb jak říkal Jan Rusák v TKM (Televizním klubu mladých)  „hledat ve vlastních zdrojích se vyplácí.“

A teď mě omluvte, jdu si udělat skvělej oběd z odpadků.

…

Dlouho sem nic nenapsal, přestože se toho dělo až moc. Odjel pan Řípa, přijel Pedro. Takže kde začnu, abych se do toho uplně nezamotal? Třeba druhým pokusem projet část Norska stopem.

Poté, co odjel Komisárek s návštěvou objevovat západní fjordy a ve Stuvøyi jsem nakrátko osiřel, stoupl jsem si v Notoddenu k silnici E134 a jel směle směr Østfold do Friedrikstadu.

Šest aut až na náměstí v cíli!

Nejdřív mě svezl mladý psycholog, tak sme si postěžovali nad úrovní norských a vlastně celosvětových rádií, kde všude a pořád- až na výjimky typu českýho, anglickýho či německýho Radia 1, hrajou pěkný hovna Dvacetčtyřisedm celej rok. Navíc v norskym éteru je poměr slova a songů asi tak 50:50. Ti Vikingové pořád žvatlaj!

Pak mě svezl Tomek. Polskej tahač, se kterym sme byli ještě nabrat jedno auto na návěs a bardzo fajne sme pogadali po polski. Čtrnáct dní maká a spí v autě, čtrnáct dní tráví doma s rodinou, kde na něj čeká půlroční synek. Droga s Tomkem byla zajebiste!

Posnídal sem na odpočívadle šunku, zvedl palec a hle, za pár minut mi zastavil chlapík vlastnící obchod se sportem. Vášnivej cyklista, kterej byl překvapenej z toho, jak se v pobaltskejch zemích jezdí a nerespektují cyklisty. No tak sem ho ujistil, že v Čechách je to na silnicích taky samý namachrovaný hovado a i ohleduplný cyklista se za volantem, kde je chráněný plechem, mění v pěkný prase. Pán znal Hjartdal a doporučil mi malý pivovar, kterej mám za kopcem. Prý tam během svých dvousetkilometrových vyjížděk občas přespí, dopřeje si místní pifko a ráno pokračuje dál do kopců Telemarku.

Cesta utekla a cyklista mě vyklopil před tunelem vedoucím pod Oslofjordem. Je to docela hustej tunel s ještě hustčím vzduchem. Je to trochu limitní stavba a jedinná svýho druhu v Norsku. Tunel začíná ve 150 metrový nadmořský výšce a podjíždí moře o třista metrů níž. Tři a půl kilometru jedete dolu na trojku a pak na trojku jedete tři a půl kilometru do kopce. Tunel jsem profrčel se sympatickou maminou, učitelkou angličtiny, která vezla svý dva malý caparty domů. Sama při studiích v Austrálii procestovala celou východní část kontinentu stopem. Prostě sympatická pani!

Další kára mě svezla z dálničního sjezdu na benzínku. Zánovní jedničkový bávo ve sportovní úpravě řídil Kurd. Imigranti sobě, Konvičky do p*či.

No a poslední hodnej řidič byl profesionální fotograf vlastnící reklamku, kterej si vezl novej pojezd vyrobenej v Čechách. Prej nejlepší na trhu.

Je půl druhý a jsem na místě.

Je půl čtvrtý a mám v sobě dvě piva a panáka.

Je půl pátý a cítím se opilý.

Je půl desátý a po roce si dávám jointa (tady mi to autokorektura opravila na pointa)

Je půl desátý a deset minut a ptám se M. zda se nepůjdeme projít, že mě to trochu zmohlo. Každý moje vyprávění nebo spíš jeho pokus končil bez pointy (tady mi to neopravilo nic).

Je půl druhý ráno a sem rád, že spim.

Předemnou byla ještě sobota a oslava narozenin. Zúčastnila se Etiopie, Švédsko, Kongo, Česko, Norsko… Sousedi nás vyhlásili až kolem půl třetí ráno potom, co jsme se připojili načím smartfounem na jejich reprák přes bluetooth. Prostě takovej skoro až erasmáckej víkend.

Pedro vybaluje kytaru, tak si jdu otevřít dorazivší proviant a poslechnout si Záviše. Ahoj.