Green Banda Aceh

Dlouho mi to nevydrželo s tím psaním v angličtině, ale určitě tou svou nedisciplinovaností udělám radost babče a mamině. Tímto vás zdravim, holky! Určitě na tom měl podíl i fakt, že jsem jeden příspěvek v angličtině zkoušel uploadovat už minulý týden, ale nejbohatší země na světě nutně neznamená nejlepší internetový připojení. Prostě to neproběhlo a text se nikam neuložil. Připomíná mi to trochu rok 2008 v Řecku, kde jsem se celý léto připojoval přes kabel bez bužírky natažený na černo přímo z ulice.

 Přemýšlím v češtině, většinu dne se bavim česky a po večerech místo studia norštiny čtu český časáky. Jen tak mimochodem – vemte si do ruky Respekt a Reflex. Jména si občas někdo v trafice splete a pak se nestačí divit co si přinesl domů… Nejdřív se v Reflexu zbláznil JXD a pak asi celá redakce.

No tak zase zpět. Zatímco už sem třetí týden na severu, dozrávaj (doufam, že ještě dozrávaj a nehnijou) mi na harddisku fotky z Indonésie. Ve Slanym sice stále probíhá prodejní výstava pár (ve skutečnosti dvou párů) fotek, ale naprostá většina je pořád ve formátu jedniček a nul.

Pokud si to čtete, tak se mi příspěvek na verandě přeci jen podařilo napotřetí uploadovat a po dvou a měsících asijského odloučení sem něco ze svý hlavy ještě dokázal vymáčknout.

Při toulání Sumatrou mě napadlo navštívit český projekt u města Bukit Lawang – o.s. Greenlife. Po asi šestihodinové cestě v minibuse, při které jsme hodinu a půl míjeli pouze plantáže palmy olejné, jsme dojeli do městečka na úpatí národního parku Gunung Leuser (snad mam všechny ty názvy správně, protože do uploadování ještě něco vyhledávat, tak zbořim všechny norský internety). GL je jeden z nejvýznamnějších parků v Indonésii, ve kterém žijí čtyři z deseti celosvětově nejohroženějších živočišných druhů – tygr sumaterský, slon indický, orangutan a nosorožec. (myslel jsem si chvíli, že ten čtvrtej je černý gibon..to je tak, když si člověk nedělá poznámky a spoléhá na svou paměť poznamenanou deseti lety víkendového nahulování).

Co je vlastně projekt Greenlife?

Jedná se o české občanské sdružení, které edukuje na českých i sumaterských školách děti i dospělé a vysvětluje důležitost ochrany pralesa, dále vybírá peníze na skupování pozemků v okolí pralesa Gunung Leuser za účelem vytváření určité nárazníkové zóny, která by zvětšila životní prostor zvířatům a zároveň ztížila pytlákům práci. Zatím mají skoupeno něco kolem 47ha a po celý rok můžete pár dní či týdnů dobrovolničit v jednom z jejich kempů. Zatímco jdete na latrínu nebo se mýt do řeky, nad hlavou vám prolétne obrovský dvojzoborožec (hornbill), zavřeští Thomas Leaf money nebo zahuhňá černý gibon. Tolik motýlů, jako je na loukách kolem pralesa jsem v životě neviděl  Nejvíc jim voněly moje špinavý sandále, na kterých jich pravidelně „hodovalo“ několik desítek. V kempu není samozřejmě elektřina, koupete se v uplně nejvíc nádherný řece a večer si čtete při svíčkách. Za tohle všechno, tři jídla denně a vlastně ještě mnohem víc platíte skromnou částku cca 400Kč denně, kterou projektu pomáháte financovat provoz.

Mimochodem – za 400Kč si v Medanu na Sumatře na černym trhu můžete koupit kotě leoparda obláčkového nebo jakoukoliv opici, plaza, ptáka…Vše putuje přes Malajsii do Číny a vláda se jen tváří, že s pytláctvím bojuje. Luskouny v pralese už skoro nepotkáte, páč někdo zjistil, že se snad jejich ledviny daj fetovat, dikobraz to má taky nahnutý, páč jeho orgán taky někomu dobře maká…

V kempu jsme strávili s Manuelou pět dní. Prosekávali jsme hranice národního parku, aby se pytláci nemohli vymlouvat, že netuší kde park začíná (pytlačit mohou nechráněná zvířata bez postihu, avšak jen mimo území NP). Každou chvíli se člověk musel kontrolovat, zda mu kolem kotníků neodsávají pijavice krev a repelent proti hmyzu byl nutností, jinak se člověk po pár hodinách dočista pomátne. Na druhou stranu všude je něco. Tady v Norsku mě od ohně vyhánějí malí krvelační ďáblové – knotti…

Většina cestovatelů chce spatřit orangutany, tak se zastaví v Bukit Lawang nebo v Ketambe. V BL fungovalo kdysi centrum, ve kterém se rehabilitovali tito zrzaví primáti, ovšem bylo před několika lety zrušeno. Namísto toho vyrostlo něco, co zvířatům nijak nepomáhá a místo toho jen ždímá z turistů prachy. Můžete se prý dokonce vyfotit s malými orangutany v náručí…

Po těch několika dnech v pralese bez jakýchkoliv civilizačních výdobytků jsme se dostali do nejbližší vesnice Batu Katak, vzdálené zhruba 3 hodiny chůze džunglí a korytem řeky. Nevěřili byste, jak vaše smysly čistotou zbystří. Zapálenou cigaretu jsem cítil snad na dvacet metrů a z vesnice se linul takovej smrad, že jsem vůbec nechápal, jak tam někdo může žít. Směs pachu drůbeže, výkalů, vypraného prádla, spáleného benzínu, doutnajícího dřeva a spálených plastů…Mé tělo si zvykalo na „civilizaci“.

…

Poslední zastávkou, kterou jsme završili naše putování po Sumatře, byla autonomní provincie Banda Aceh (BA) – regions vlastní kulturou a jazykem na severu Sumatry, který čas od času zachrastí zbraněmi, aby o své síle a ambicích stát se nezávislým, dal centrální vládě na Jávě vědět.

Region BA je znám svým konzervativním pojetím Islámu a sám si pamatuji jeden příspěvek v Událostech před několika lety. Policie vtrhla na punkový koncert, rozehnala celou akci, účastníkům dala lekci pendrekem a oholila jim číra. Punku zřejmě v zemi, kde vládne právo šaría, pšenka moc nekvete.

Do BA jsme se dostali nočním autobusem, kde bylo asi 17 stupňů – tedy asi o 15 stupňů méně než venku. Na sobě jsme měli všechno oblečení i erární deku, ale stejně jsem si připadal jak v nějakejch mrazírnách. Kdybych tenkrát ještě (už) kouřil, tak bych asi celých 12 hodin jízdy strávil naloženej v kuřárně v zadní části autobusu, kam s klimatizací nepočítali. Není nad to, když člověk může 12 hodin čichat směs pachu cigaret a moči (ano, byl tam i záchod).

Po zastavení na autobusáku se na nás okamžitě vrhlo několik řidičů tuk-tuků, div jsme se prodrali z autobusu ven. Všechny sem slušně vyfakoval, a když se trochu uklidnili, řekl jsem, že pojedeme do přístavu s tím, kdo nabídne nejmíň. Ten nejtišší a nejmladší, který stál opodál, vyhrál. Zřejmě si to později odskákal od starších kolegů, protože nám nabídl zhruba třetinovou cenu.

Cestou do přístavu, odkud nám za pár hodin jel trajekt na ostrov Weh (Pulau Weh) mě překvapila čistota a civilizovanost města, které se po nájezdu několika vln Tsunami v roce 2004 ocitlo kompletně v troskách. Každý si ten vánoční moment pamatuje…

Bylo 26. prosince a každý zpravodajský web sledoval „on-line“ a „živě“ událost, ve které našlo smrt čtvrt milionu lidí. Všichni ví, že postiženo bylo Thajsko s ostrovy Phi-Phi (protože tam bylo nejvíc západních turistů), že to odskákala Srí Lanka, trochu Indie…to, že z celkového počtu obětí byly ¾ z Banda Aceh, ví už málokdo. Uběhlo 11 let a celou tragédii vám kromě místních dosvědčí několik polorozbořených budov, nové muzeum věnované obětem tsunami a 15 metrová loď vyvržená na střechu domu vzdáleném sedm kilometrů od moře.

Pulau Weh je vzdálen jen dvě hodiny jízdy trajektem od rušného města Banda Aceh, ale tempo odpovídá tropickému ostrovu. Takový lenivý místo, kde je vám jedno kolik je hodin. Minimální doprava na silnicích, prázdné pláže, pralesy, vodopády, sopky, termální lázně na dohled od Indického oceánu. Bungalov máme takřka na pláži, místní restauraci jakbysmet. Dny jsou tu dost líný a línej sem i já, takže kromě skoro celýho dne pod vodou nedělám zbytek dní nic. A vyhovuje mi to.

Vodní svět je tu dost podobný tomu kolem Phi-Phi, ale je mnohem zachovalejší. Na ostrově fungují jen tři potápěčský centra, který nevyplouvají s velkými loděmi pro 40+ lidí, ale s malými čluny, takže jste na místě ponoru takřka hned. Všeho je tu pod vodou tak nějak víc než v okolí Phi-Phi, ale taky už pociťují negativní změny v porovnání s nedávnou minulostí. Potápění, pokud to teda nemáte uplně u zadku, je vlastně hrozně smutnej koníček. Musíte se před turisty tvářit, že je všechno skvělý, ale zároveň víte, že to je vlastně všechno už uplně v hajzlu. Dal jsem si za den tři sedmdesátiminutový ponory a při tom posledním mi zbývala do deka pouze jedna minuta v sedmi metrech. Kdo víte, víte ;)

Než jsme dali Indonésii úplně sbohem, zajeli jsme do vesničky necelých 30km na západ od Banda Aceh. Dlouhý písečný pláže, útesy, kolem skoro nikdo. V sezóně mekka surfařů.. Tady se nám povedlo sehnat snad nejlepší ubytování – bungalov přilepenej na skále, terasa s výhledem na oceán, velká měkká postel a moskytiéra bez děr. I toto místo nebylo před 11 lety ušetřeno a celou vesnici smetla 35metrů vysoká vlna. Byznys tu už zase funguje zejména díky turismu. Pro surfaře z Evropy je toto místo (kromě cen piva) skoro ideální a ceny nejsou zas tak hrozivý v porovnání třeba s Austrálií či jinejma provařenejma místama v Indonésii.

Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet stát na prkně, ale když se tady na mě valila vlna za vlnou a moje tělo s tou masou vody nemohlo vůbec nic dělat, řekl sem si, že radši zůstanu prozatím u potápění. Navíc potápěče jen tak nepoznáš, ale surfaře ano. Hlavně ty z Austrálie. Na druhou stranu sedět s bandou zapálenejch potápěčů v hospodě je asi stejně strašný jako sedět se surfařema, ale pořád asi o dost lepší než s muzikantama.

Dole fotky z ulic ne přímo z Banda Aceh, ale městečka Binjai, kde jsme čekali na autobus a dále Pulau Weh a muzeum tsunami.