Bagan

Slovo kýč dostalo po návštěvě Baganu nový rozměr. Už to není západ slunce nad fjordem, půlnoční slunce nad Norskym mořem nebo ranní pláž tady v Ao nang s ostrovy v pozadí. Ani to nejsou korály a průzračný vody dnešních dnů kolem ostrovů Phi Phi. Byl a ještě asi dlouho bude Bagan. Ranní Bagan nad kterym plujou horkovzdušný balóny. Dvacet barevnejch balónů nad vyprahlou zemí, kde bylo postaveno v průběhu staletí přes dva tisíce pagod.

Kýč jak debil.

No ale proč ne. První večer jsem se šel podívat na západ Slunce. Bylo to pěkný, nejlepší z těch tří západů co sem tam zažil, ale na ranní podívanou to rozhodně nemělo.

Nastavit budík na 4.30, sednout na rozvrzanou plečku, která mě stála $1 denně, zabalit foťák, stativ, vodu a jet pár kilometrů k tý ideální pagodě. Najít to správný místo nebo jak by řekli krutopřísný foťáci z Prahé: “ten správnej spot”.
Nastavit foťák: odklopit zrcadlo, vypnout stabilizátor, nastavit expozici, poštelovat kompozici, přepnout na samospoušť, skouknout zlatej třetinovej řez, pokouknout se po nějaký diagonále, zaostřit na tzv. “hyperfocal distance” podle tabulek (vztah clony, ohniska a vzdálenosti objektu), vodováha srovnaná…jo, s timhle foťákem se to fotí samo. Stačí zmačknout spoušť. To víš že jo! Ha!

Byla to monstrózní podívaná a zbytek výletu jsem si tu nejpovedenější fotku přehrával v hlavě a přemýšlel, jak to ještě vylepšit…trochu nemoc.

Po Baganu sem se výhradně pohyboval na kole. Vyjížděl sem časně z rána a vracel se s čelovkou na ksichtu dávno za tmy. Tři dny sem šlapal po prašných cestách a pohyboval se mezi chrámy, navštívil vesnice, kde ženský každej den chodí s vědrama do studny pro vodu, přijal pozvání na čaj, hrál s klucíma čello (hra bago s ratanovym míčem), točil káču a každý den po obědě se natáhl někde poblíž spícího Budhy. Byl sem konečně zase tulák. Pěkně zaprášenej přismahlej tulák.
…