Burma

Týden jsem zpět v Ao Nang. Vrátil sem se do jižního Thajska, do nádhernýho regionu ale upřímně? Nechtělo se mi. Získala si mě Barma – země mezi Indií a Čínou, kde se na vás lidi usmívaj od rána do večera, všechno tak nějak plyne a člověk si připadá jak při meditaci…Kdybych se vracel z Burmy do pražskýho kanclu, do nenáviděné práce plný uzávěrek, termínů, outlooku plnýho emailů a navíc s nasranym šéfem, asi bych se oběsil na prvnim kandelábru na Evropský…

Tak ale popořadě.

Přiletěl sem do Yangonu a u stánku se simkama na mě první  Barmánec spustil odkud že jsem. “Z České republiky příteli” odvětím a dočkám se pár českých vět. Že prý pracoval na konzulátu a že se mi určitě bude Barma líbit. Že tu nemaj teroristy a vlastně je to tu skvělý. No proč ne. Těšim se. O současný politický situaci a náladě si přečtěte skvělej článek z ihned.cz zde.

Yangon je vlastně taková přerostlá vesnice. Nezdálo se mi, že by tam žilo 7 milionů lidí, ale píšou to na více místech, takže asi jo. Žádný metro, pár linek autobusů a hodně starej vlak kroužící Yangonem – to je MHD…dále minimum výškových budov, prašný cesty, mizerný pouliční osvětlení, denní výpadky elektřiny…a hlavně obyvatelé, kteří se rozhodně nechovaj jako obyvatelé hlavního města! Za fotky vám děkujou, oslovujou vás, aniž by po vás něco chtěli a všechno se to děje tak nějak přirozeně. Nepoznal sem to v žádnym hlavnim městě v jihovýchodní Asii natož v Evropě. Několikrát sem se dokonce přistihl, že se usmívam jak debílek. Prostě jen tak.

První dvě noci sem se zabydlel v jedný restauraci, kde jsem pro jednoho Barmánce fotil moc dobrý jídla ze středomořský kuchyně. Bydlel sem v horním poschodí na gauči a cpal se zadarmo tureckou kuchyní. Ráno mě sice budil tureckej pop, ale tak to se dá přežít. Navíc večer měl přichystanej program – kabaret v místním Sport baru…

Představte si interiér restaurace z filmu Kill bill, kde Uma rozseká na maděru každýho Japončíka z Yakuzy…ale představte si to trochu lowcost a na podiu uprostřed 20 krásnejch Barmánek. Vysoký podpatky, minisukně či šaty. Představujete si to? Výborně! No a tyhle mladý holky si přivydělávaj tak, že zpívaj. Pokud se někomu zalíbí, za deset dolarů si jí zavoláte ke stolu, kde si s vámi bude povídat 5 minut, 10, 30 minut. Je to na ní jak se jí s vámi líbí. Její gáže je 50%, čili 5 babek a takhle to probíhá celej večer. Bohužel ani jedna z těch tří, co se vystřídaly u našeho stolu, neuměla anglicky a moje barmánština se po jednom dni zmohla jen na mengelava, čezutymare a tatá (ahoj, díky, nashle) a tam vlastně kromě číslovek spočinula až do odjezdu o dva týdny později.

Co se dá dělat v Yangonu kromě mého oblíbeného zevlování? Tak asi zajít se podívat na pagodu SHWE DAGON, přeplout řeku Yangon trajektem do předměstí Dala, usnout v již zmíněném příměstskym vlaku, zajít na oblíbený místo k randění – přehradu Inya na sever od centra, navštívit desítky pagod a čínskou čtvrť. A při tom všem vnímat vedro a podivné směsi vůní, pachů až smradů. Všechno se to dá navíc dělat dost stylově – v zahalen v místní sukni zvané londží, kterou když si pořídíte a prohodíte na kolemjdoucího mengelava, jste jejich! Vezu si domu dvě, ale předpokládam, že takovej tatrman zase nejsem, abych s tim chodil na jaře po Slanym…každopádně do Norska se budou hodit!

První upload fotek je z Yangonu, bude následovat Bagan – město tisíců chrámů a dále fotoreport z 60km treku mezi Kalaw a jezerem Inle a samotné jezero, kde jsme s Alexem stačili za dopoledne nastřílet v mém případě 300 a v jeho 800 snímků. No šílený. Jeden obraz střídá druhej, a když už si myslíte, že to víc nejde, tak vás to za pár okamžiků vyvede z omylu.