Sarawak

Po měsíci v Thajsku sem se musel pakovat. Musel a chtěl. Začínal sem tu trochu zahnívat a ponořovat se do velmi pohodlného života…Destinací bylo Borneo. Borneo pro Malayce a Brunejce, Kalimantan pro Indonésany. Ostrov samotný není rozdělen fifty fifty – mnohem větší část zaujímá ta indonéská. Fifty fifty nejsou ani rozděleny příjmy z ropy a těžby dřeva v rámci samotné Malaysie, ale o tom až později v některém z pozdějších příspěvků, kde trochu brnknu na environmentální a politckou strunu. V Thajsku o tom už můžu napsat, v Malaysii by mi podle 14 dní starého zákona čekal za kritiku vlády žalář…

Takže kam sem to vlastně vletěl?

Přistál jsem v Kuchingu – půlmilionové metropoli státu Sarawak, který je součástí Malaysie. Jsem asi jedinej turista, který o návštěvě tohoto státu nemá záznam v cestovním pasu. Z letadla jsem prostě prošel letištěm a ocitl se před budovou. Ukázal na výpadovce palec a už si to frčel do centra – do čínský čtvrti. Frčel asi neni to správný slovo – v Malaysii má každej auto, i když nechápu, kde na to berou, a tak je každý větší město zavaleno dopravou. Motorek pomálu.

Kuching a jeho nábřeží je ideálním místem pro fotky z ulice. Barevný osvětlení, ruch a vůně vepřového z čínských restaurací. Jídlo mělo oproti thajské kuchyni trochu zemitější chuť..takovou těžkou s pramálem zeleniny (v čínským jídle není žádná) a o poznání méně vůně. I to zdejší čili míň pálilo..

Takže tady pár fotek z Kuchingu.

Takže teď máte jakouž takouž předtavu jak to v Kuchingu vypadá. Je těžký vyfotit z cest něco, co by si člověk pověsil na zeď a koukal na to pár let…Všechno je moc konkrétní a to je myslim ten problém. Nicméně tohle si klidně vytisknu a pověsim! Když budeš chtít taky, tak napiš, ale víc než tři tisknout rozhodně nehodlam!

Původně jsem měl v plánu napsat něco o Dayacích, domorodém kmenu z pralesů Bornea a Kalimantanu, který zdobí své tělo tetováním. Bohužel je jednadvacáté století a Dayaka někde ve vesnici jentak nepotkáš. Taky se nemůžeš vydat někam k Longhousu (komplexy dřevěných či bambusových domů většinou v linii, kde jejich obyvatelé bydlí v jakési komuně) a čekat, že tě někdo pozve dovnitř, uvaří ti polivku, ty tam necháš pár drobných a druhý den pojedeš dál. Už se to neděje.

Na tetování sem ale narazil…Jak v hostelu, tak u tzv. Civic centre, kde se pořádala Tatoo Convention.

Takže pár kusů z hostelu.

Martin je Švýcar pocházející z italského kantonu Ticino. Žil po celém světě a například se prostě toulal 6 měsíců džunglí ve Venezuele. Proč ne, žejo. Martin vlastní tetovací salon v Luganu a modrýho Budhu na zádech.

A tady jsou kluci z Kalimantanu. Přijeli kvůli Tatoo con. To co mají na sobě je tradiční tetování, ale nevim jestli lidí IBAN nebo jiných domorodců, ale samozřejmě taky tetujou, žejo..Ty kytky na ramenou jsou lilky…

A tady samotná Tatto con. Lidi z celýho světa – Evropy, Japonska, Indonésie, Austrálie, který prostě cestujou, kreslí a tattujou. Prachy si vydělaj slušný, v rámci komunity si můžou věřit a viděj kus světa. Tatoo con byla v rámci Malaysie trochu “punková slavnost”. Připadal sem si trochu nepatřičně bez jediný kérky, ale tak třeba někdy, že jo.

…

A je to tady. Zejtra si rozbalíte nějaký pěkný dárečky pod stromkem, dáte si kapra se salátem a slanečci se sejdou večer u kašny, volíbaj se a půjde se do kavárny…

Já to vidim trochu jinak. Projedu se ve vlnách na Phi Phi, dvakrát skočim do vody a pak si s kamarádem otevřu lahev nebo pivčáka na pláži. Vánoce 2014 netradičně.

Nevim, kdy zase něco přihodim na blog, protože poslední dobou se mi nedostává moc času. Ano – nemám moc čas. Divíš se? Ráno v šest vstaneš a za dvanáct hodin se vrátíš. Nevadí mi to. Mým pracovním prostorem je Andamanské moře a 16 metrová loď. Místo klávesnice mám foťák, místo kalhot neopren a místo bundy žaket. V práci se nesměju, protože nemůžu, ale usmívám se i s automatikou v puse…

Teď nahodim trochu přírody a zviřátek. Fotky jsou z národního parku Bako, ležící nedaleko města Kuching – hlavního města státu Sarawak v Malajsii.

Na Borneu můžete víceméně zůstat jenom v Baku, který nabízí několik kilometrů volně dostupných stezek. Žádná povinnost průvodce, levnej hostel a divočina na dosah! Nad hlavama vám vřeští makakové nebo kahau nosatí. Mimochodem fakt ošklivý opice, který vypadaj jak vožralové od vtipů Pivrnce. Mimochodem Kahau (Nasalis larvatus) má speciální žlázu, nebo to je snad žaludek na trávení celulózy. Živí se totiž výhradně “dřevěnou” stravou – výhonky mangrovů.

Nejsilnějším momentem byl asi dvouhodinový pobyt v noční džungli. Průvodce přesně věděl kde co žije a kde koho vyrušíme… Pavouci, štíři, mini jeleni, lemuři, ledňáček, cvrčci, fakt prapodivný hmyzáci a…tůně plný sumců!

Jdu spát, ať jsem zítra v zaměstnání čilej a neutopim se. Na Štědrý den by to byl fakt pech.

Krásný svátky!

…

To už je zase pondělí? Došlo mi to asi ve čtyři odpoledne. To abych se už pomalu začal připravovat na výlet do Burmy. Devátýho února budu přistávat na letišti v Rangúnu. Zkusim tentokrát vymyslet decentní itinerář – tři čtyři místa, kam bych se chtěl podívat a zbytek necham na hře osudu.

Proč vlastně mluvim o tom itineráři… dřív sem jezdil s tištěnym průvodcem v batohu, ale nějak mě to přestalo bavit a vlastně vědět co mě čeká, kde budu spát, kde se najim ve chvíli, než tam přijedu. Pak přišlo zklamání z prvního jídla, druhýho ubytování, pátýho místa naprosto provařenýho turistama. Takže radši se zeptat, nic neočekávat a jet tam. Jednoduše.

Na Borneu ovšem nastala chvíle, kdy jsem zpytoval svědomí a přehrával si moment, kdy vracím do police průvodce jihovýchodní Asie od Lonely Planet. Ta chvíle nastala při hledání ubytování ve městě Sibu. Všude štětky, hnus, špína a nekřesťanský prachy za nuzný ubytování v křesťanskym státu.  No někde sem přespat musel a z podlahy se tam rozhodně jíst nedalo. Kdybych u sebe neměl foťák a nebál se malarie, tak spočinu někde na lavičce..ale takhle? Asi už stárnu nebo co..

Ráno sem z tý díry chtěl vypadnout co nejdřív. Jel sem do Kapitu – provinčního města v džungli. Potloukal sem se uličkama s foťákem v ruce a po více než měsíci sem to zpracoval. Než za 14 dní odjedu, hodim na stránky ještě galerii z Kuala Lumpur. Jo a vlastně ještě musim napsat článek pro Lidé a Země – dokud to mam všechno pěkně v hlavě a nesmíchá se mi to s Burmou.

První část galerie zachycuje cestu lodí ze Sibu do Kapitu. Rychlost nějakých 50km/h a doba plavby necelý 3 hodiny. Voda a pralesy. A taky splavování dřeva po těžbě. V turistický kanceláři jsem se dozvěděl zajímavou věc. Malajská vláda sice proklamuje, že 70% pralesa na Borneu stále skvěle roste, ovšem realita je prý opačná- 70% je už vykácených. Jo, peníze vládnou lidem, ale jejich sílu dost pocítíte až v tomhle regionu.

Druhá část galerie je z města Kapit a z mýho toulání. Za celkový 3 dny, co jsem byl mimo Kuching jsem potkal jen dva západní turisty. Miluju neprovařený místa.

No a poslední je z trhu. Samý dobroty a zejména grilovaný kuřecí pařáty stojí za zkoušku… nevíte náhodou co je to tam za plže? Připomínaj mi tapíra v ulitě..