Gaa mar džuba

Zrovna včera, v pondělí 19/5 slavil Wizzair 10 let na trhu a k zakoupené letence vám dá jednu zdarma. Skvělá akce 1+1 a letíte z Prahy – pokud to teda neni tak docela spíš než skvělá akce špinavej marketingovej tah po zdražení všech letenek o 100%.

No nic, dost reklamy.

Každopádně my do Gruzie letěli taky Wizourem, ale z Katowic. Pětihodinová cesta autem na letiště byla zpříjemněna Závišem a pivem. Nejprve Primátorem, pak nějakym polskym plechem. Do lowcost letadla opravdu jen na plech. Nepolohovatelný sedačky, žádné občerstvení a dva malý Heinekeny za příjemných 5 eur. Obvázaná noha višňákem nám zajistila trošku příjemnější místa a pár úsměvů od letušek. Na zdraví, dobrou, dobré ráno, pasy prosím a jsme tady.

Původním záměrem byl trekk Svanetií na severu Gruzie, kde na vás pomrkávaj pětitisícovky Velkýho Kavkazu, přechod sedla ve skoro třech kilometrech, opevněný vesnice, divočina…no a taky sníh. Polknul jsem poslední antibiotikum, podíval se na stále ještě oteklou nohu a předem to vzdal. Jelikož nebyl skoro žádnej itinerář a chtěli jsme cestovat podle mapy co dostaneme zdarma v infocentru, mohli jsme si to dovolit. Srát na Lonely planet, když se můžete ptát místních českopolskoruskou řečí.

Z letiště se můžete svézt za 5GEL nebo vzít za dvacku taxik. Sebelepší země, kterou bezpochyby Gruzie je, plodí divný taxikáře. Čim šílenější země, tím jsou taxikáři víc na přesdržku. Známe to z Prahy, Egypta, Turecka. Prostě taxikáři jsou divný chlápci se skvělýma soušl skills. Vycítěj hned, že víte o místních zvycích, cenách a kultuře uplný kulový. To se naštěstí každym dnem mění, takže zatímco ze začátku před taxikářema utíkáte, opakujete, že nic nechcete a snažíte se je ignorovat, po pár dnech – navíc posilněni nějakým tim gruzínským pívem si z nich děláte srandu, víte přesný ceny a užíváte si zmatený turisty kolem, kterými jste byli po příletu. Stává se z vás guru a zemi máte v malíku…na ego rozhodně gruzínskej koňáček.

Až budete v Gruzii, nejezděte vlakem. My tu chybu udělali dvakrát. Jednak vlaky jezdí oproti maršrutkám občas, navíc ale stojí stejný peníze a trvá všechno asi 3 krát déle. Samozřejmě že máte víc pohodlí, nemusí vám nikdo sedět na klíně, a když se řidič maršrutky rozhodne zastavit u sebe doma a vyzvednout stolitrovej barel, hadici a kanystr, nic s tim neuděláte a navíc ten barel budete dalších dvacet kilometrů držet. Když nad tim teď přemýšlim, asi mi trochu chybí v Čechách maršrutky…

Takže kam jsme jeli když ne do Svanetie? Vybrali jsme si národní park Borjomi-Kharagauli – jeden z největších gruzínských parků s vrcholky kolem 2 600m, značenými stezkami a medvědem hnědým. Po zaregistrování se na správě parku a poctivého zaplacení 5GEL za každou noc ve stanu, kterou v horách strávíme, jsme rozbili v údolí tábor a přečkali do rána, kdy nás čekalo asi 1000 výškových metrů a cesta do nitra parku.

Musim říct, že po týdenním nic nedělání, s naloženym batohem, prokouřenýma plícema a se zbytky antibiotik v těle byl výstup docela dřina. Nenáviděl jsem Pedra s Djeepákem každou minutu, kdy jsem je měl z dohledu. Možná sem je teda nenáviděl víc, když byli poblíž a slyšel jejich klábosení a nezadýchaný hlas. Zasraný sportovci!

Fotky si můžete prohlídnout v příspěvku ZDE. Nemá tudíž smysl povídat o tom, jaký tam byly parádní výhledy, panoramata jak debil, vykvetlý louky a divočina kam se podíváš…Večer pohoda pupek u táboráku s místním vínem a vodkou v ruce.

Po třech dnech strávených v horách jsme slezli do údolí. Dali si v prvním kiosku vytouženýho lahváče a šli na stopa. Maršrutky jsou prostě boží a ta jedna úplně superboží nás nenechala dlouho čekat u rozpálenýho asfaltu. Příští zastávka je Akhaltsikhe – město zhruba 20km od tureckých hranic, kde se na mě před čtyřmi lety sneslo několik taxikářů jako supi na mršinu. Plán byl jasnej a nemuselo se hlasovat – taverna, kde maj pívo, khinkali (gruzínské plněné knedlíčky) a pořádný maso. Všechno měli, všechno měli moc dobrý a přidali k dobru hned několikrát tuhle chytlavou písničku. Hoida ridaida Hoida!